fbpx
Léto budiž pochváleno

Léto budiž pochváleno

Léto budiž pochváleno, ale….

nepodlehněme něčemu jako letní blues. Blues samo o sobě je prima hudební směr, mám ho ráda. Nicméně pokouší-li se o nás letní blues, tak pozor na to.

Co to znamená a jak to poznáte? Poměrně jednoduše, dostaví se pocity melancholie, změní se vám chuť k jídlu, máte pocit izolace, cítíte výkyvy nálad a změny v soustředění.

A co s tím? Doporučuji vytvořit si řád a věnovat se aktivitám, které máte rádi, které vás těší. Buďte hodně venku, nadechněte se! Hlavně se nenechte ubíjet všemi těmi lákavými nabídkami cestovních kanceláří, nenechte se otravovat zářivými fotografiemi ze všech koutů světa, usměvavými tvářemi různých cestovatelů nebo všemožnými doporučeními svých kamarádek a kamarádů.

Zastavte se! Nenechte se vlákat do sítí konformity, unifikovaného pojetí trávení volného času. Každý z nás má jinou představu odpočinku, ale jednu věc máme všichni společnou a to je potřeba odpočinku.

Léto, dovolená, volno nejsou závody! Není to soutěž o to, kdo dál, kdo výš, kdo dráž, kdo lépe!

Zkusme léto vnímat třeba jako čas na poznávání, čas na rozjímání, čas na tvorbu, čas na změnu, čas na nové začátky, čas na splněná očekávání, čas na učení se novým věcem, čas na sounáležitost, čas na setkávání nebo čas na obyčejné lenošení,

Užijte si ho přesně tak, jak vám to bude příjemné.

Hezké léto přeje Milana

Nečekejme na vánoční zázraky

Nečekejme na vánoční zázraky

nečekejme na vánoční zázraky

Nejsem zastáncem unifikovaných návodů na úspěch. Marketingově vypadají jistě lákavě, stačí přeci udělat tři věci a stane se TO či ONO.
Každá změna, malá či velká si ale ve skutečnosti od nás samotných žádá mnohé. Je fajn se inspirovat, je fajn se ochytřit, nasbírat postřehy a vyslechnout zkušenosti. Nicméně, odpracovat změnu musí každý sám za sebe a poctivě. Proč nezačít právě v létě!? Proč si nedat předsevzetí ke změna právě teď. Dny jsou dlouhé, setkáváme se s řadou nových lidí, nasloucháme jiným příběhům, máme čas číst, poznáváme nová místa. Cítíme se uvolnění, trávíme čas s rodinou, přáteli. Nasáváme vitamín D plnými doušky. A máme takovou lepší a povznášející náladu.

Zamysleme se:
➡️ Co bych chtěl/chtěla dodělat do konce roku?
➡️ Čím bych se chtěla začít zabývat nově/znovu do konce roku?
➡️ Co mě brzdí? Umím to pojmenovat?
➡️ Jaké jsou moje talenty, předpoklady? Stačí mi?
➡️ Co bych se chtěl/chtěla naučit nového, zajímavého, užitečného?

Když si na všechny výše uvedené otázky odpovíme, je pak dobré si napsat, a slovo napsat je důležité. Protože když si něco píšeme, většinou o tom i víc přemýšlíme😊 Tak tedy:
➡️ Kolik sil, času, financí na to, co chci potřebuji – mám na to? (ve všech kritériích)
➡️ Kdy je vhodné s tím začít?
➡️ Co mi to přinese nového, pozitivního, důležitého?
➡️ Navazuje to na moje dosavadní úsilí?
➡️ Začínám novou, jinou etapu – proč?

A pamatujte, nikdy není pozdě začít! Malé kroky vedou k velkým věcem. Tak proč nezačít hned.

Krásné léto!

Proti tvé vůli

Proti tvé vůli

Všimli jste si, jak často se stává, že rozumíme životu těch druhých? Jakými odborníky na životy, chování, řešení problémů těch kolem nás jsme? A to vše dokážeme bez toho, aniž bychom byli požádání! My víme, jak by se co mělo řešit, co by měl/la říct, co by se mělo udělat….
S tím jsme se určitě všichni setkali, a kdo to nedělá, má můj obdiv.
Ale představte si, že právě vás někdo takto „obdaruje“ dobře míněnou radou. Je to jistě ta méně příjemná situace. To asi nikdo z nás nemá rád.
Jak se ale zachovat v situaci, kdy je momentální životní etapa našeho blízkého pro nás těžko pochopitelná. Jsou to situace, kdy jsme svědkem např. toxického vztahu, počínající či probíhající závislosti, workoholismu, zhoršujícího se zdravotního stavu apod. Je to těžká věc a někdy srdcervoucí pocit.

Ale…
➡️ Nemůžete žít život nikoho jiného, jen ten svůj
➡️ Nemůžete, proti vůli jiných, pomáhat
➡️ Nejste odpovědni za to, jak se rozhodl/la žít život vám blízká osoba
➡️ Nemůžete soudit

Co ale můžete?
➡️ Nabídnout pomoc, nebo pomoc při hledání profesionálního řešení. Pak už jen čekat, zda bude tato nabídka využita či nikoliv
➡️ Nabídnout svůj čas,
➡️ Nabídnout „ucho“
➡️ Nabídnout svůj názor

Blízká osoba potřebuje pomoci, ale odmítá ji

Dejme si ale vždycky pozor, protože situace, ať je jakákoli, se nám zvenčí může jevit zcela odlišně. Nejsme v denním víru těch událostí. Nemůžeme vnímat všechny nuance, neumíme odhadnout, kolik vnitřní odvahy a síly daná osoba má a kolik a jak jí bude nucena nabrat pro případné zvládnutí problému. To, co se nám odehrává před očima, to, co máme zprostředkovaně, není zdaleka celý obrázek. Nikdy nemáte k dispozici kompletní vhled, vývoj celé situace a často ani neznáme důvod vzniku takové situace. Důsledky také pouze odhadujete. Navíc nevíme, zda ve skutečnosti chce člověk situaci vůbec řešit?! Ano, byť se nám to může zdát nepochopitelné, někomu vyhovuje i něco jiného než nám.

Můj dědeček stavitel mi jako malému dítěti udílel řadu životních moudrostí. Až dnes jim rozumím. Jedna z nich byla tato:
„Nemůžeš nikoho strkat na žebřík, když se nedrží rukama.“

Důvěra

Důvěra

Důvěra sama o sobě je velmi křehká. Pro mě osobně je to důležité téma a v mém oboru je důvěra navíc základním stavebním kamenem všeho.
Důvěřovat svému mediátorovi, terapeutovi, svému mentorovi je věc, kterou klient musí cítí jako samozřejmost, jako něco, o čem nemusí a nechce přemýšlet. Očekává jistotu, kterou nemá nikde jinde. Ano, pro někoho je moje kancelář vlastně jediné bezpečné místo.

Pro mne je základní premisou to, že mám důvěru ve své znalosti a zkušenosti, že jsem schopna poskytnout profesionální servis, pomoci člověku přicházejícímu se svým problémem. A jak je to s mojí důvěrou vůči klientovi? O jakou důvěru usiluji?

No, důvěru v to, že:
➡️ se klient chová poctivě hlavně sám k sobě
➡️ je klient připravený sám se sebou něco udělat. Toto je složité, často během terapie klient vidí sama sebe v novém, jiném světle. A věřte, že otevřený, neupravený, neretušovaný pohled sama na sebe není pro každého.
➡️ klient má základní návyk úcty a respektu ke společné práci
➡️ klient je nezaujatý, je otevřený a přístupný změnám

Důvěra je jednoznačně důležitá pro obě strany. Jedině s oboustrannou důvěrou můžeme najít správnou společnou cestu k úspěšnému cíli, čímž je nalezení receptu na klientovy otázky.

Odolnost

Odolnost

Odolnost se v poslední době zmiňuje často v různých kontextech a vznikají nejrůznější aktivity zaměřené na její rozvoj. O co přesně jde? A stojí za to věnovat budování vyšší odolnosti svůj čas a energii?

Odolnost (resilience) je naše schopnost reagovat na nové, neznámé a zátěžové situace – a to dlouhodobě, po celý náš život. Hodí se v osobním životě, v pracovním nasazení nebo třeba při podávání sportovních výkonů a je jedním předpokladů pro úspěšný a naplněný život.

Ovlivňuje ji řada faktorů, mimo jiné věk, zdravotní stav nebo vrozené osobnostní vlastnosti, v čemž se podobá talentu – a stejně jako talent ji sice možná v určité podobě v základu máme, ale pro její plné využití s ní musíme aktivně pracovat a vynakládat úsilí na její rozvoj. Bohužel vědomý rozvoj psychické odolnosti nebyl (zvlášť u minulých generací) vždy podporován – a vzhledem k tomu, že naše prožívání změn na vědomé úrovni a to, jak se jim umíme, či neumíme přizpůsobit, je nám z části vštípené výchovou, nezřídka jsme si v průběhu let vybudovali řadu více či méně úspěšných schémat. Ta, za která jsme byli odměněni, máme pak tendenci opakovat – obtíž ale nastane, když dojde ke změně podnětu, naučené schéma najednou nefunguje, my tápeme a jsme nuceni se přizpůsobit a nalézt schémata.

Málokomu je co do odolnosti dopřáno tolik jako třeba vrcholovým sportovcům – jejich kariéra je na překonávání nepohodlí a střídání úspěchu a neúspěchu přímo založená. Stejně tomu je i u vědců a vynálezců, kteří se snaží lidstvu přinést něco mimořádného – jejich cesta k cíli není lemována ničím jiným než střídajícím se zklamáním a nadějí, že jsou na správné cestě. Jak se můžeme od takových lidí inspirovat?

Odolnost

1. Poznejte sami sebe.

Přiznejte si svoje slabé stránky a realisticky se podívejte na ty silné. Na co se u sebe můžete spolehnout? Na které oblasti si naopak musíte dávat pozor?

2. Zkoumejte svoji motivaci.

Jakákoliv činnost nám jde dobře od ruky, když nás baví! Co naplňuje právě vás? Proč? Co dělat musíte, a co dělat chcete?

3. Naslouchejte svým emocím.

To, jak dobře známe své emoce a umíme s nimi zacházet, i to, jak umíme poznat emoce ostatních, je pro uplatnění našich schopností klíčové a pomáhá nám lépe reagovat na změny. Jaké emoce cítíte? Z čeho vzešly? A co vám říkají?

4. Pracujte s chybami.

Považujete každou chybu za selhání? Zkuste ji brát spíš jako zpětnou vazbu. Čím vyšší ambice máme, tím se samozřejmě zvyšuje i riziko našeho chybování – ale právě chybami se přeci člověk učí.

5. Nenechte se strhnout k honu za výkonem.

Prostředí, ve kterém žijeme, je striktně výkonové. Ze všech stran jsme přesvědčováni, že výkon je třeba obdivovat, že si všechno důležité lze změřit a spočítat, že život má být jednoduchý a materiálně zajištěný. Zkusme ale za úspěch považovat i takový život, který se možná neřídí těmito měřítky, ale ve kterém se prostě cítíme dobře a dokážeme udržovat svoji „dynamickou rovnováhu“. Jak takový život vypadá pro vás? Co potřebujete získat, naučit se nebo změnit, abyste se k němu přiblížili?

6. Čerpejte zevnitř i zvenku.

Pracujte se svou vnitřní energií, kterou máte reálně k dispozici.
Kolik síly a energie můžete do změny sebe sama investovat? O co se můžete opřít? Na co stačíte sami, a v čem byste si naopak měli nechat poradit a pomoct?

7. Vyhodnocujte.

Které situace zvládáte hůře? Čím jsou specifické? Proč vám právě ony „nejdou“? A čím jsou jiné ty, které zvládáte dobře? Proč jste v nich úspěšní? Jsou vaše schémata, která pro zvládání situací využíváte, stále efektivní, nebo jde o strategie, které sice fungovaly v dřívějších obdobích vašeho života, ale které jsou už nyní nefunkční?

Najít odpovědi na výše uvedené otázky rozhodně není jednoduché ani rychlé, ale je to velmi důležité. Nemůžeme se spolehnout na to, že svět kolem sebe známe a že zůstane takový, jaký je nyní – zkusme se tedy zaměřit na to, jací potřebujeme být my, abychom dokázali čelit neustálé změně a při tom cítili, že náš život je naplněný a spokojený.

Článek byl publikovaný v časopise Mensa.

Proč nemáme rádi změny?

Proč nemáme rádi změny?

Nám lidem je přirozené lpět na tom, co nám nějak funguje, na co jsme si navykli, co známe. Ve svém okolí mám jen velmi málo lidí, kteří změnu plánovitě „vyhledávají“. A proč tomu tak je? Částečně v tom hraje roli věk, temperament, životní zkušenosti, naučená schémata chování atd. V určitém věku se nám prostě nedostává potřeby se za něčím hnát, dokazovat sobě i okolí, jak jsem dobří. Dochází nám „dech“ a osobní energií začínáme šetřit. Přemýšlíme, do čeho se nám vyplatí „investovat“ energii a svůj čas. Více o tom zde zanedlouho.