Název dnešního příspěvku jsem si vlastně zapůjčila od známého autora O. Wilde.

Člověk je tvor sociální, to je odvěká pravda. Ve svém životě, jak pracovním, tak i osobním, navazuje různě motivované, různě hluboké různě stabilní vztahy.

Čím je člověk zkušenější (nechtěla jsem napsat starší) tím má sice „vztahů“ méně, ale o to jsou třeba kvalitnější, příjemnější, hlubší. Prostě je mu v těch vztazích a interakcích fajn.

Ale pozor, zde ale platí, že nic není definitivní. I to, co si myslíme, že je „na vždy“ je potřeba opečovávat, kultivovat, rozvíjet.

Máte-li bývalé kamarády, přátelé, známé, máte oba nebo alespoň jednoho rodiče, máte-li děti, sourozence, bratrance, synovce, neteře, atd., se kterými jste přestali z různých důvodů komunikovat, tak neváhejte a změňte to. Zvedněte telefon a začněte, začněte spolu mluvit. Navazujte v místech, která třeba nejsou příjemná ani jedné straně. Pokud je na obou stranách vůle a síla, můžete otevřít tu pověstnou Pandořinu skřínku a vyjasnit si nepochopené. Nebo ji nechte zavřenou, udělejte tlustou čáru a prostě začněte mluvit. Vymezte si prostor, kde konverzace nevázne, kde je oběma fajn. Zkuste to, nikdy se nic nepovede na poprvé. Třeba jednou za měsíc, pak jednou za 14 dní, pak se třeba navštivte. Kde je vůle je i cesta. Také zapůjčeno od klasika Nabídněte, nebuďte zklamaní nepodaří-li se to. Může se to stát. Takový je život. Na vaší straně však už nikdy nebudou výčitky, z toho, že jste nic neudělali. A to mi věřte, výčitky nejsou nic příjemného. Sužují člověka. Zůstávají s vámi, nedají pokoj.

Určitě jste někdy byli v situaci, kdy jste si říkali: „pak, někdy potom, až příště“ Věřte, někdy už prostě žádné příště není. Člověk se pak cítí špatně a myšlenka měl/a jsem …ho provází hodně dlouho. Rozkoly, nejsou-li ohrožující základy vztahu, jsou většinou postavené na nedorozumění, na jiném názoru, nevyřčené a tím pádem neuspokojené potřebě, či očekávání. Na komunikaci vedené nikoliv osobně, ale textem! Bože, kolik takových nedorozumění dokáže vyústit v konflikt, doživotní… Nejde-li to není nutné definitivně odpustit, lze vzít na vědomí skutečnosti, že jsou jisté povahové rysy, které jsou řekněme slabší. Počítat s tím, akceptovat tu skutečnost. Ruku na srdce, jsem já dokonalý/lá. No nejsem!

Bez vztahů, vazeb a sociální sítě, chcete-li nejsme tím čím máme být – tvorem sociálním.

Co to tedy chce? Být k sobě upřímný, pohovořit se svým egem, nechat jej promluvit, vyslechnout ho, diskutovat. Stanovit si očekávání, naučit se o nic mluvit nahlas, začít hlavně mluvit sám se sebou. Ne každý k tomu byl veden, vychováván. Je to zatraceně těžké. Ale dá se to.

I já mám jednu takovou zasunutou nevyjasněnou věc, zkusím to. Zítra, slibuju si to sama sobě. Zavolám, zvednu telefon a zavolám. Čekat na PAK na JINDY už nebudu, co když nepřijde… Držte mi palce, já vám je budu také držet!